Homilie papeže Lva XIV. při mši o slavnosti svatých Petra a Pavla

V neděli 29. června, o slavnosti svatých Petra a Pavla, papež Lev XIV. udělil pallium padesáti čtyřem arcibiskupům metropolitům, jmenovaným v průběhu minulého roku. Při mši ve Vatikánské bazilice s papežem koncelebrovali Stephen Brislin, arcibiskup Johannesburgu, a kardinál Robert Walter McElroy, arcibiskup Washingtonu. V bazilice byl přítomen také metropolita Emmanuel z Chalcedonu, zástupce Konstantinopolského patriarchátu a patriarchy Bartoloměje, a členové synodu ukrajinské řeckokatolické církve. V bazilice se liturgie účastnilo 5500 lidí, dalších 5000 ji sledovalo ze Svatopetrského náměstí. Přinášíme homilii Svatého otce v plném znění.

Drazí bratři a sestry,

dnes slavíme dva bratry ve víře, Petra a Pavla, které uznáváme jako pilíře církve a uctíváme jako patrony římské diecéze a města Říma.

Příběh těchto dvou apoštolů se dotýká i nás, společenství Pánových učedníků putujícího v naší době. Při pohledu na jejich svědectví bych chtěl zdůraznit zejména dva aspekty: církevní společenství a živost víry.

V první řadě církevní společenství. Liturgie této slavnosti nám totiž ukazuje, jak byli Petr a Pavel povoláni k naplnění stejného osudu, totiž mučednictví, který je navždy spojil s Kristem. V prvním čtení nacházíme Petra, který ve vězení čeká na vykonání rozsudku (srov. Sk 12,1-11); ve druhém čtení apoštol Pavel, rovněž v okovech, v jakési poslední vůli prohlašuje, že jeho krev bude prolita a obětována Bohu (srov. 2 Tim 4,6-8.17-18). Jak Petr, tak Pavel tedy obětují svůj život za evangelium.

Tohoto společenství v jediném vyznání víry však nebylo dosaženo pokojně. Oba apoštolové k němu dospěli jako k cíli, ke kterému došli po dlouhé cestě, na níž každý přijal víru a žil apoštolát svým vlastním způsobem. Jejich bratrství v Duchu neruší jejich původní odlišnosti: Šimon byl rybář z Galileje, Saul naopak strohý intelektuál náležející k farizejské straně; první z nich okamžitě opustil vše, aby následoval Pána; druhý pronásledoval křesťany, dokud ho neproměnil vzkříšený Kristus; Petr kázal především Židům; Pavel byl vedena touhou nést radostnou zvěst všem národům.

Jak víme, nechyběly mezi nimi konflikty ohledně vztahu k pohanům, a to do té míry, že Pavel prohlásil: „Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku.“ (Gal 2,11). Touto otázkou se, jak víme, zabýval Jeruzalémský koncil, na kterém se oba apoštolové opět střetli.

Nejdražší, příběh Petra a Pavla nás učí, že společenství, ke kterému nás Bůh volá, je harmonií hlasů a tváří a nepopírá svobodu každého jednotlivce. Naši patroni šli různými cestami, měli odlišné názory, někdy se spolu otevřeně a v duchu evangelia konfrontovali a střetávali. To jim však nebránilo v tom, aby žili concordia apostolorum, tedy živou jednotu v Duchu, plodnou harmonii v rozmanitosti. Jak říká svatý Augustin: „Jeden den je zasvěcen svátku obou apoštolů. Ale také oni byli jedno. Ačkoli zemřeli mučednickou smrtí v různých dnech, byli jedno“ (Promluva 295, 7.7).

To vše nás vede k zamyšlení nad cestou církevního společenství. Vzniká z podnětu Ducha, sjednocuje odlišnosti a vytváří mosty jednoty v rozmanitosti charismat, darů a služeb. Je důležité naučit se prožívat společenství jako jednotu v rozmanitosti, aby rozmanitost darů, propojená vyznáním jediné víry, přispívala k hlásání evangelia. Na této cestě jsme povoláni kráčet právě s pohledem upřeným na Petra a Pavla, protože takové bratrství potřebujeme všichni. Potřebuje je církev, potřebují je vztahy mezi laiky a kněžími, mezi kněžími a biskupy, mezi biskupy a papežem; stejně jako je potřebuje pastorační život, ekumenický dialog a přátelské vztahy, které chce církev udržovat se světem. Usilujme o to, abychom z našich rozdílů učinili dílnu jednoty a společenství, bratrství a smíření, aby se každý v církvi se svým osobním příběhem naučil kráčet společně s ostatními.

Svatí Petr a Pavel se nás také dotazují na živost naší víry. Ve zkušenosti učednictví totiž vždy existuje riziko, že upadneme do zaběhnutých zvyků, ritualismu, pastoračních schémat, která se opakují, aniž by se obnovovala a přijímala výzvy současnosti. V příběhu těchto dvou apoštolů nás naopak inspiruje jejich ochota otevřít se změnám, nechat se oslovit událostmi, setkáními a konkrétními situacemi ve společenstvích, hledat nové cesty evangelizace vycházející z problémů a otázek, které kladou naši bratři a sestry ve víře.

A v samém středu evangelia, které jsme vyslechli, je právě otázka, kterou Ježíš klade svým učedníkům a kterou dnes klade i nám, abychom mohli rozeznat, zda cesta naší víry zachovává dynamiku a vitalitu, zda stále hoří plamen vztahu s Pánem: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15).

Každý den, v každé hodině dějin, musíme věnovat pozornost této otázce. Pokud nechceme, aby se naše křesťanství stalo pouhým dědictvím minulosti, jak nás tolikrát varoval papež František, je důležité vyvarovat se rizika unavené a statické víry a ptát se: Kdo je pro nás dnes Ježíš Kristus? Jaké místo zaujímá v našem životě a v činnosti církve? Jak můžeme vydávat svědectví o této naději v každodenním životě a hlásat ji těm, s nimiž se setkáváme?

Bratři a sestry, z těchto otázek vycházející rozlišování umožňuje naší víře a církvi neustále se obnovovat a zkoušet nové cesty a nové způsoby hlásání evangelia. To musí být spolu s jednotou naším prvořadým přáním. Zvláště dnes bych se chtěl obrátit na církev v Římě, protože ona je více než kterákoli jiná povolána, aby se stala znamením jednoty a společenství, církví hořící živou vírou, společenstvím učedníků, kteří ve všech lidských situacích svědčí o radosti a útěše z evangelia.

V radosti z tohoto společenství, k jehož pěstování nás vybízí cesta svatých Petra a Pavla, zdravím bratry arcibiskupy, kteří dnes přijímají pallium. Drazí bratři, tento symbol připomíná pastorační úkol, který vám byl svěřen, a vyjadřuje společenství s římským biskupem, aby každý z vás mohl v jednotě katolické víry tuto jednotu posilovat v místních církvích, které vám byly svěřeny.

Rád bych také pozdravil členy synodu ukrajinské řeckokatolické církve: děkuji vám za vaši přítomnost zde a za vaši pastorační horlivost. Ať Bůh daruje mír vašemu národu!

S živou vděčností zdravím delegaci ekumenického patriarchátu, která je zde a byla vyslána mým drahým bratrem, Jeho Svatostí Bartolomějem.

Drazí bratři a sestry, utvrzeni svědectvím svatých apoštolů Petra a Pavla, kráčejme společně ve víře a ve společenství a vzývejme jejich přímluvu za nás všechny, za město Řím, za církev a za celý svět.

Text převzat z https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2025-06/papez-varoval-pred-rizikem-unavene-a-staticke-viry-ptejme-se.html