Farní pouť
Farnost Přidáno: 8. května 2019
Ve středu 8. května 2019 se opět konala pouť naší farnosti. Tentokrát nás zavedla do Vyšehorek, Loštic a Rapotína na Šumpersku.
Raně gotický kostel z 2. pol. 14. stol., jež spravuje jezuita P. František Lízna, muzeum tvarůžků i velký kostel v Rapotíně, pozůstatek sesterských kostelů ze 16. stol., byly jistě zajímavé, ale – jak říká náš Otec Jiří – za historií můžeme jet kdykoli kamkoli sami. Ale prožít den s lidmi, kteří Pánu obětovali s velkou láskou svůj život, můžete jen někdy.
Naše pouť byla cestou svědectví. Josefka Bilíková, hospodyně P. Lízny, prožila 40 let mezi nemocnými na Velehradě. Pak sloužila Bohu a mnoha opuštěným a zatracovaným vězňům. Ti Otce Františka i Josefku mnohdy okradli a stokrát zklamali, ale přesto je nikdy nevyhnali a dodnes jsou dveře fary a kostela stále otevřené všem příchozím. Droboučká paní s šedým drdůlkem, živýma očima a úsměvem na tváři okouzlila každého. Její skromnost, klid a pevné přesvědčení, že Bůh řídí naše cesty a dává nám sílu, byly neskutečné. „Proč si budu naříkat, na co si budu stěžovat? Mám propíchnuté ruce jako Pán? Nemám. Mám trnovou korunu na hlavě jako Pán? Nemám. Syn Boží dal ve své lásce lidem všechno. Já mám ještě schopné ruce i nohy, tak mu dávám, co jde. Uchovejte si víru a předávejte ji svým dětem. Budou mít potom v životě to největší bohatství.“
Setkání s jáhnem Františkem Klíčem bylo dalším svědectvím silné vůle a lásky ke Kristu i lidem. Františka všichni znají, je to náš rodák, všichni si pamatují jeho skvělého tatínka. Syn se mu v mnohém podobá, nejen tváří, ale i svou vlídností. Prošel si nelehkou životní cestu, bojuje se zdravotními problémy, pracuje ve farnosti, která má, pravda, veliký kostel, ale poskrovnu farníků. V bývalých Sudetech to není lehké. Ale lidé se k Bohu utíkají v různých životních situacích. Mnohdy ve chvíli, kdy je něco bolí, jsou staří, opuštění. A právě za těmi František chodí. Slouží totiž nejen jako jáhen, ale i jako nemocniční kaplan. Nést bolest svou i bolest druhých byl úděl Kristův a František se ho snaží mezi nemocnými následovat.
Chci poděkovat nejen organizátorům pouti a Otci Jiřímu, ale především Bohu, že nám všem umožnil kratičce nahlédnout do života lidí naplněných láskou.
Pavla Šamonilová
